V sobotu 12. ledna 2008 uspořádalo slovenské myslivecké sdružení Osoj z Osadného v okresu Snina lov na vlky. Přestože v drtivé většině členských států Evropské unie jsou vlci celoročně hájeni jako kriticky ohrožený druh, na Slovensku je lov těchto vzácných psovitých šelem povolen (s výjimkou národních parků) od 1. listopadu do 15. ledna (do roku 1995 byl ovšem i na Slovensku vlk hájen celoročně).

Vesnička Osadné, která byla založena v roce 1543 (pod původním názvem Filerová Voĺa, později Telepovce), leží v bezprostřední blízkosti Národního parku Poloniny na styku Bukovských vrchů a Východních Karpat. Nádherné divoké hory, porostlé převážně listnatými lesy, jsou domovem velkých evropských šelem: medvědů, vlků i rysů.

Lovu na vlky se zúčastnilo sto osmdesát myslivců z České a Slovenské republiky, kterým pomáhalo čtyřicet honců. Okolí vesničky bylo zaplaveno terénními a osobními automobily, a krkavci, přeletující nad krajinou, patrně nemohli uvěřit vlastním očím.

"Žila v páru se samcem, se kterým se oddělila od smečky, aby založili rodinu. V lokalitě u Osadného si hledali své nové teritorium. Vlčice neměla více jak dva roky, lehce kulhala (patrně po úraze) na levou nohu; vlčímu samci se naštěstí podařilo uniknout." Podle mínění Juraje Lukáče přišel vlčí pár do doliny Udavy z Národního parku Poloniny: "Jednoznačně o tom svědčí jejich stopy. Protože ji myslivci ulovili mimo území národního parku, zákon neporušili."

Informace o počtu vlků žijících na Slovensku se mnohonásobně liší v názorech myslivců a zasvěcených zoologů. Zatímco myslivci tvrdí, že ve slovenských horách žije osm set těchto psovitých šelem, zoologové a ochranáři zaznamenali pouze sto padesát až dvě stě vlků. „V roce 1999 vydalo slovenské ministerstvo životního prostředí vyhlášku, která povoluje odstřel vlků od l. listopadu do 15. ledna. V tom čase mohou myslivci beztrestně vystřílet celé vlčí smečky," tvrdí Juraj Lukáč. „Bohužel myslivci záměrně nadhodnocují stavy vlků, aby si mohli s chutí zastřílet. V minulosti žily v okolí Osadného tři až čtyři vlčí smečky,v současné době zde žije jediná. Bylo jen štěstí, že v době lovu se vlci ze smečky nacházeli v jiné části svého teritoria, jinak mohl tento masový lov skončit masakrem."

Ano, vlk není škodná! Stejně jako nejsou škodnou další šelmy a dravci, kteří jsou „jen" vrcholovými predátory ve vyváženém potravním řetězci přírodní rovnováhy, vytvořeném evolucí. Termín „škodná" – raději uschovejme ve slovnících a v přítmí středověku. Nastal čas konečně pochopit, že velké evropské šelmy jsou rodinným evropským stříbrem, které se nám – jako zázrakem (a navzdory naší krátkozrakosti) – dochovalo z hlubin dávnověku. A rodinné stříbro je přece třeba – pečlivě a úzkostlivě – bránit a chránit…

Uvažujeme-li o lovu, měli bychom si oživit v paměti slova švédského lékaře,spisovatele, senzibila a pacifisty Axela Muntheho (1857 – 1949), která napsal ve své Knize o lidech a zvířatech: „Lovecká záliba je lidská vášeň pronásledovat a zabíjet zvířata žijící na svobodě. Tato definice, jejíž správnost asi nikdo nebude popírat, neobsahuje zabíjení polokrotkých zvířat zavřených v oborách – tento sport spadá do rubriky vražda bez polehčujících okolností a přísluší pod morální trestní zákon. Vydávat loveckou vášeň za tělesný sport je jen klamné předstírání. V hlubině řve vraždychtivost divoké zvěře, zkrocená kulturou v neuvědomělý pud. Mezi lovci naší doby a našimi divokými předky, kteří se navzájem zabíjeli kamennými sekyrami pro sousto syrové ryby, je jen několik tisíc let civilizace. Nic se nezměnilo. Zjemněla jen metoda, princip je naprosto stejný. Velké základní zákony stvoření jsou nezměnitelné, lov není nic jiného než onen popud silnějšího porazit slabšího k zemi, který se táhne celou sérií stvoření. Lovecká vášeň je zvířecí pud a jako takový je nemožné jej zničit. Ale je povinností každého individua, které si je vědomo své vysoké lidské hodnosti, aby se pokusilo pracovat proti této choutce a zabraňovalo jejímu vzplanutí. Je to strašidlo z hrobu, v němž odpočívají praotcové našeho rodu, kaz z našeho divokého dětství. Tato krev prolitá při kruté hře je skvrna, kterou by se naše rodina, osvobozená z temnot zvířecího života a povýšená na člověka, měla snažit vymazat ze svého erbu, jako se osvobozený galejní otrok snaží vymazat znamení po železném řetězu, který svíral jeho nohu. Právo člověka zabíjet zvířata je omezeno na jeho právo obrany a jeho právo jsoucnosti. Onoho prvního práva se lze dovolávat v našich zemích jenom ve výjimečných případech a toho druhého se naše třída nemůže dovolávat vůbec. Sympatie za hranice lidskosti, to je vlídnost ke zvířatům, to je jedna zposledních morálních vlastností, kterých člověk nabyl. Tato vlastnost chybí skoro úplně nejníže stojícím lidským rasám a stupeň jejího vývoje označuje cestu, kterou individuum vykonalo ze svého divokého prastavu. Člověka, který nachází zálibu v mučení a zabíjení zvířat, je proto nutné pokládat za přechodný typ mezi divochem a kulturním člověkem. Tvoří chybějící článek ve vývoji lidského ducha od surovosti k zušlechtění. Nemám čas tady uvést svůj návrh na lovecká pravidla odpovídající naší době – věc je teprve ve stadiu studia – chci pouze mluvit o zásadě, na které spočívá naprosto vše. Tvrdím, že nanejvýš značný předskok, kterého člověk nabyl ve velkém zákonu vývoje působí, že boj mezi člověkem a zvířetem je příliš nerovnoměrný, než aby byl loajální. Tvrdím, že lov, tak jak se provozuje, je pravidelně nemužný a neušlechtilý sport…" Tato slova napsal Axel Munthe někdy ve třicátých letech 20. století. Myslím, že k nim není co dodat…

 konec textu.